Sedím si takhle v zamyšlení, míchám odpolední kávu a přemítám nad tím, která kapela si letos odnese hlavní prémii za album roku, když tu přijede malý zelený panáček, opře bicykl o moji sofa a začne mávat praporkem s nápisem „Green Naugahyde“.

Vskutku nečekaný byl návrat legendárních taškářů PRIMUS. Bez velkého mediálního entrée se dali Les Claypool a Larry La Londe do kupy s prapůvodním bubeníkem Jayem Lanem, (který v mezičase figuroval i v některých Claypoolových sólo projektech), odehráli pár koncertů (včetně toho výborného na letošním Rock For People) a staronové spojení se ukázalo natolik akceschopné, že již na turné začali vznikat základy nového alba, které fanoušci vyhlížejí už dlouhých 12 let.

Kdo s těmito klauny přišel někdy do styku, tak nejspíš ví, že v jejich případě nikdy nešlo o příliš seriózní hudební projev. Přesto však při vyslovení jména PRIMUS zpravidla nenaskočí jen pobavený úsměv, ale dostaví se většinou i uznalé pokývání hlavou. Žádná položka v diskografii není vyložená bomba, a z novinky taktéž vyletí spíše papírový čertík na perku než nějaké sofistikované preludování, ale pro svůj specifický humor jsou PRIMUS stále pro nemalý počet fandů kultovní záležitost.

„Green Naugahyde“ na známé legrácky z počátku devadesátých let ideově navazuje, ale původní tvorbu nekopíruje. Dle očekávání zní z alba veselý až infantilní funky rytmus a dominantní záležitostí je baskytarové blbnutí pána principála. Je zde však cítit snaha držet se groove-funky-prog linie a nepůsobit tolik úletově. Sem tam kapela samozřejmě šoupne nějakou tu legraci, celkový dojem však není tolik rozjařený, ale ani roztříštěný, jak tomu bylo na počátku 90. let. Otázkou zůstává, jestli je to dobře nebo špatně.

Začátek alba působí možná trochu vlažným dojmem a úvodní dva kousky lze těžko řadit mezi ty lepší z kolekce, ale s veselou blbinou „Eternal Consumption Engine“ se začnou věci pozvolna vyjasňovat a prostřední část, konkrétně kusy„Tragedy´ s A Comin´“, „The Eyes Of Squirrel“, „Jilly´s On Smack“ nebo „Lee Van Cleef“ jsou již luxusní záležitosti. Claypoolův styl hraní doznal vcelku zajímavých změn a v současnosti jej zatěžko označit jako klasiku nebo slapování. Les prostě zvláštním způsobem struny „fackuje“, ale zvuky, které mu z nástroje vylézají, kupříkladu v „Tragedy Is A Comin“ nebo „Eyes Of The Squirrel“, jsou prostě úžasné. Díky současným technickým možnostem se mu navíc daří krásný „prdící“ zvuk, takže jeho basa zní mnohem intenzivněji a hutněji než na starých deskách.

Basa je „groove“ a předvádí nonstop parády, kytara se však proti tomu omezuje jen na drobné přicmrndávání a do trháku se pouští jen velmi málo. Sice hned ve druhé „Last Salmon Man“ mohutným sólem baskytaře zdatně vypomůže, ale pak se na dlouhou dobu zdržuje spíše v ústraní. Bicí naopak maximálně vyplňují prostor a přechody, příklepy, činely a parádičky stojí za to vnímat. Skladby leckdy budí dojem volného jamování, ale přesto neztrácení směr, jsou hudebně zajímavé a některé mají kupodivu až hitový nádech („Lee Van Cleef“). Pravda je, že ke konci desky kapela hudební nápady trochu šetří a nahrávka drobet usne, ale závěrečná exhibice „Extinction Burst“ situaci zachrání a album zakončí s grácií.

„Green Naugahyde“ je originální, o tom žádná. PRIMUS jsou prostě jenom jedni. Tvůrčím vrcholem ovšem zůstane už asi navždy období alb „Pork Soda“ a „Tales From The Punchbowl“ reprezentované skladbami jako „My Name Is Mud“ nebo vtipnou kauzou jménem „Wynona´s Big Brown Beaver“, kteréžto nahrávky spatřuji i po letech jako pestřejší, barevnější a v neposlední řadě také jako mnohem větší úlet. Novinka je proti nim více seriózní, stále však je mnohem zábavnější než nepovedené „Brown Album“ nebo minulé „Antipop“, které (zřejmě díky velkému počtu hostů a producentů) zase trochu postrádalo toho správného ducha.

Svojí náladou nové album možná trochu připomíná prastaré „Frizzle Fry“, jen je na něm méně kytar. Každopádně je ale „Green Naugahyde“ takové, jaké má album PRIMUS být. Čertovská jiskra nezmizí z oka ani na chvíli, textové abstrakce nutí k zamyšlení a kníkavý přednes je typicky „primusácky“ ujetý. Těžko podezřívat Lese Claypoola, že natočil to, co chtějí fanoušci od PRIMUS slyšet, ale přesně to se mu podařilo. Přitom se však neopakuje a svému jménu ostudu nedělá. 50 minut uteče jako voda a desku nelze hodnotit jinak, než jako povedenou. Možná kolem ní nebude takový humbuk a vavříny za album roku dostanou jiní, ale jedna z těch významných událostí roku 2011 v alternativním hudebním světě je to každopádně.